Škodovka,Škoda

Škoda a medicína

Doc.MUDr Přemysl Paichl

Snad bychom ani nepřečetli všechno to, co bylo o Škodovce do dneška napsáno. Asi většina Plzeňských zná tu základní historii spojenou se jménem inženýra Emila Škody.. O škodovácké medicíně a tím méně o začátcích škodováckém m zdravotnictví toho tolik známo není. Přitom však bez medicíny by snad ani Škodovka nevznikla.

Škodové a medicína

Zopakujme si krátce jen ten začátek vzniku a rozvoje závodu, který na vrcholu své slávy zaměstnával na 30.000 zaměstnanců. Na začátku bylo rozhodnutí hraběte Ernsta Waldštejna v roce 1859, aby jeho ředitel železáren v Sedlci u Šťáhlav František Belani vybudoval pobočku této „Továrny na železné stroje“ v Plzni. Do září 1859 prakticky stál tento nový závod v Plzni na místě ohraničeném dnešní Budilovou, Kollárovou, Karlovou a Poděbradovou ulicí.

Do jeho dějin tohoto Waldštejnova závodu vstoupil v roce 1866 třiatřicetiletý inženýr Emil Škoda ( (1839-1900) jako vrchní technický vedoucí .Závod měl jen 44 zaměstnanců a v té době po prohrané válce Rakouska s Pruskem neměl naději na rozkvět nijak růžovou Chceme-li prohledávat vztahy Škodovky k medicíně, začněme je posuzovat napřed se zaměřením na rodinu Škodů.

Prarodiče Emila Škody neměli k plzeňské medicině žádné vztahy.

Emilův otec František Škoda ( *1801- + 1883) už mohl na Emila působit v mnoha směrech. Narodil se v Plzeňském cvingru,. Do školy chodil ještě do nejparádnější plzeňské školy - štiftu na náměstí, studoval medicínu ve Vídni, kde nejen promoval, ale složil i zkoušky z porodnictví, očního lékařství a z chirurgie. Co ho vedlo k tomu, že svou dizertační práci „ De arteficiali pupilae formatione “věnoval oftalmologii, se už nedozvíme. Vrátil se do Plzně, kde nastoupil jako městský lékař, zde se oženil s bohatou Aničkou Pivcovou, která mu přinesla věnem pravovárečný dům a za 7 let manželství mu povila 3 děti. Tehdy ještě mohl být považován za Čecha. Mluvil česky a stal se dokonce poslancem na Kroměřížském sněmu. 1848 byl zvolen poslancem do říšské rady ve Vídni za plzeňský okres a stál na straně Dr Strohbacha, Palackého a Riegra. Když se hlasovalo, zda má být šlechtickým majitelům půdy poskytnuto odškodné., tak se zdržel hlasování. Jako poslanec na sněmu v Kroměříži mluvil pro zrušení šlechty a byl proto policejně sledován. Jako politik si však srdce Plzně nezískal a do plzeňské historie se spíše dostal tím, že proti němu s pochodněmi v ruce a s halasem plzeňští dne 16.10. 1848 demonstrovali. Tehdy se to nazývalo „kočičiny “..

Že ho dokonce i plzeňská policie tajně sledovala, to bychom se ani nedozvěděli, kdyby v r. 1866 nedopatřením plzeňské policie tajná hlášení neprodala s jinými papíry jednomu z plzeňských uzenářů, který do nich svým zákazníkům balil uzené maso. V té době však si náš František už dávno probojoval cestu mezi plzeňskou smetánku. Dveře k ní mu otevřela v r. 1837 druhá nevěsta Johanna, dcera bohatého plzeňského mlynáře Rzihy. Ta mu přinesla věnem 100.000 zlatých a vstupenku do více komnat další kariéry. Psal se už Sskoda a dík i své němčině dostal hodnost setníka národní gardy a postupně místa na třech krajských fyzikátech. Zde se můžeme zamýšleli nad jeho češstvím. Nemusíme pitvat jeho úspěšné podnikání v Plzni v oblasti jeho podnikání v oblasti stavebních materiálů a ve spekulaci s majetnictvím pozemků. Už v Plzni byl získán německou průmyslovou buržoasií do německého tábora a od té doby se stává členem různých výborů firem a závodů, zejména i v pivovaru. Jeho odborné kvality jako cholerového lékaře, budovatele plzeňské nemocnice a ve funkci městského a krajského lékaře v Plzni, Klatovech a nakonec i v Chebu mohly seznámit jeho syna Emila s medicínou dost důkladně.Ale nepřeceňujme to s tím, že jeho otec mohl více ovlivnit svých 11 dětí a tedy i syna Emila v jejich odklonu od češství. Pro to může svědčit i to, že jeho dědicové se víru národnostních událostí dostali až do Reichu. Proto také jeho poslední pole za borskou nemocnicí připadla po r. 1945 jako konfiskát městské v.v. nemocnici se slibem, že budou použita pro výstavbu Fakultní nemocnice a univerzitního městečka

Jako krajský fyzik v Chebu si získal i přízeň dvora, když dohlížel na léčbu císařovny Alžběty ve Františkových Lázních. Když v nešťastné prusko-rakouské válce v r. 1866 se účastnil organizování péče o raněné neznala skoro vděčnost císaře mezí. Dostal rytířský titul a místo místodržitelského rady a zemského zdravotního referenta v Praze a od Ženevské konvence záslužnou medaili za zásluhy na poli válečném. Z Prahy už ho vedla cesta do Vídně do lukrativní penze.Tam zemřel v r. 1888.

Zázemí bohatých rodičů Emilovi umožnilo navštěvovat dobré školy : v Chebu reálku, dvouleté studium na pražské technice, odbornou průpravu na technice v Karlsruhe, inženýrskou praxi v Německu ve strojírnách Hartmanových a pak i Weserských v Brémách. Vzdor velké vazbě jeho otce k medicíně nelze v dalším Emilově životě vypozorovat prakticky žádný zájem o medicínu respektive zájem o zdravotnictví v jeho podnicích a u jeho zaměstnanců.

Druhý vztah Emila jako zakladatele Škodových závodů k medicíně můžeme zkoumat ve vztahu k jeho strýci Josefu Škodovi. Ten mu totiž poskytl o tři roky později kapitál na koupi Waldsteinovy strojírny.

Josef Škoda (*1805 - + 1881) byl v Emilově rodině nejslavnějším lékařem- internistou, který se narodil v Plzni a zde s pomocí začal svou klinickou kariéru s pomocí svého bratra Františka ,. Studoval ve Vídni, kam se vypravil z Plzně údajně pěšky a bos, s botami přes rameno. Na konec studií v r. 1831 obhájil dizertační práci na téma „ De morborum divisione “, a za několik měsíců nastupuje jako cholerový lékař kraje chrudimského, pak kouřimského a nakonec i plzeňského v době od 13.12.1831 do října 1832. Pak žádal ve Vídni o místo asistenta v ústavu soudního lékařství, ale nedostal ho. Teprve 5.11. 1833 nastoupil jako nehonorovaný sekundář ve všeobecné vídeňské nemocnici. Tam počal jeho odpor vůči pouštění krve žilou i zbytečné farmakoterapii. Tam také začal spojovat fyzikální nálezy vyšetřovací s patologickými nálezy zjištěnými při operaci nebo pitvě. Tím opustil německou tzv. přírodní filozofii v lékařství. Tím došlo k spojení poznatků jeho předchůdců Auenbruggera a Laeneca v ucelenou fyzikální diagnostickou metodu. Tyto výsledky zveřejnil v r. 1836 v pojednání o poklepu a v r. 1839 do svého hlavního díla „Pojednání o poklepu a poslechu “. V r. 1840 se stal ordinářem oddělení prsních nemocí, které bylo ve vídeňské nemocnici pro něho zřízeno. 1845 byl ustanoven řádným profesorem a soustředil kolem sebe mnoho žáků v tzv. mladší vídeňskou lékařskou školu. Kliniku vedl do r. 1870. V r. 1869 se stává dvorním radou a za léčbu císařovny obdržel řád železné koruny III. Ve své dizertaci je uváděn sice jako Čechus Pilsnensis, ale později mnozí mu vyčítali, že se k obrozeneckému češství choval pasivně., dokonce i svým přátelům psal německé dopisy. Přesto však několikrát dokumentoval, že nezapomněl staročeštinu, kterou se učil u plzeňského profesora Sedláčka. Např. napsal dne 14. IV. 1871 dopis svému příteli Dr Hamerníkovi: „Dey gsy pokog Starey, Dey gsy pokog. Maš hlawu šediwou a prdel plesniwou. Dey gsy pokog starey.“

V medicíně.pomáhal ve Vídni prosadit výuku v němčině místo latiny. Politicky se neangažoval. Postavou byl malý, nehezké tváře, v projevech suchopárný a jako řečník nevynikal. Byl velmi kritický k sobě i svému okolí. Domohl se značného jmění a investoval kapitál do Severočeské dráhy, a na chudé spoluobčany v plzeňském chudobinci. pamatoval finančně ve svém odkazu částkou 20.000 zlatých. Z kapitálu vytvořená nadace byla přivtělena k špitálu sv. Máří Magdalény. Zemřel svobodný a bezdětný v r. 1881.

Nás však v této kapitole zajímá to, že penězi, které vydělal na poli medicíny, pomohl svému rodišti k vybudování strojírenských závodů svého synovce Emila. Tento kapitál od strýce pravděpodobně rozhodující , aby mohl Emil Škoda dne 12.června 1869 koupit vlastní továrnu. Tenkrát za ní zaplatil pouhých 167.642 zlatých. Teprve později na rozvoj Škodovky Emil získal peníze sňatkem s bohatou nevěstou Hermínou Hahnenkamovou

Emil Škoda s rodinou

Teď už se můžeme věnovat nejdůležitějšímu ,vlivu Emila Škody na zdravotní péči o své zaměstnance a na celé město Plzeň.

O období působení Emila Škody ve Waldštejnových strojírnách v Plzni od r. 1866. nemáme žádné zprávy o vlastním zdravotnictví . Traduje se však, že její dělníci, kterých bylo v r. 1865 celkem jen 68, se brzo dostali do sporů s novým majitelem Emilem Škodou.(*1839 +1900). Nevíme zda to byly spory o medicínské zabezpečení Je však zaznamenáno, že si zde zaměstnaní dělníci v r. 1867, že si založili jeden z nejstarších spolků dělníků vzájemně se podporujících pod jménem Nemocenské pokladny pro dělnictvo Emila rytíře Škody v Plzni. Není to však hodnověrné, protože v té době Emil Škoda rytířem nebyl Chyba mohla mít svoji příčinu v tom, že tento spolek se za čas reorganizoval, měnil své jméno a vedle něho ve Škodovce vznikaly v r. 1871 i spolky

V tomto směru se Emil Škoda dopustil hned na začátku velké chyby, když od r. 1869 postupně opouštěl bývalou strojírna na starém místě uvnitř města a začal budovat novou Škodovku na pozemcích ohraničených drahou Plzeň-Cheb a dnešní Tylovou a Korandovou ulicí na tehdejším Říšském předměstí. Škoda dal přednost napojení závodu vlastní vlečkou na státní dráhu Vídeň-Plzeň-Cheb Tím vystavil při převládajících větrech od západu město Plzeň zdraví škodlivým exhalacím a závod se podílel na růstu počtu plicních onemocnění To zhoršovalo i šíření tbc , podmíněné trvalou bytovou krizí spojenou s přílivem dělníků do Škodových závodů. Škodovka se nešetrně rozložila na nejlukrativnějších parcelách a zastavila růst města západním směrem. a přitiskla nové dělnické kolonie, zejména Karlov, těsně na jižní stranu továrny

Důsledky toho už nebyly těsně spojeny s rodinou Škodů. Dne 12.prosince1899 se Škodovka stala akciovou společností. Jediný oficiální majitel „velkotovárník“ Emil Škoda ji prodal za 7,5 milionu zlatých a 8.srpna 1900 na cestě do Villachu zemřel Jeho původní chybu s umístěním závodu odstraňuje Plzeň až nyní v 21. století.

Škodovka a závodní zdravotnictví

Se škodováckou medicínou se začaly ještě před vznikem světové války dít dost zásadní věci.

Zprvu pokračovaly jen snahy o vylepšení péče o zaměstnance ve sféře sociální. Zmínili jsme se už o Nemocenské pokladny pro dělnictvo Emila rytíře Škody v Plzni. Od r.1909, kdy se stal generálním ředitelem K. Škoda, vznikl zde jiný Tovární spolek dělníků Škodových závodů v Plzni.Byl to konkurenční spolek dělníků oddaných novému vedení závodu, vzniklý v době stávek. Jeho členové museli při vstupu do spolku podepsat prohlášení, že nebudou náležet k politickým organizacím a budou v každém směru podporovat zájmy podniku. Tento spolek postavil vlastní odborový dům Nebe, jako protiklad sociálně demokratického spolkového domu Pekla. Založil vlastní závodní konsum, zahájil výstavbu dělnických domů na Karlově a zřídil závodní penzijní fond. K nim patřil velmi známý v r.1890 založený Podpůrný spolek haléřový dělníků akciové společnosti dříve Škodovy závody (Hellerunterstützungsverein ). Ten se zprvu opíral o zvláštní jednoprocentní srážky ze mzdy do společného fondu. Po r. 1911 rozšířil poskytování dávek za nemoci i pro členy rodiny. Od r. 1911 byly dávky hrazeny z pravidelných procentních příspěvků. Přesto z politických důvodů se po generální stávce dne 27.-30.6.1917 jeho pravomoci silně zmenšily. Škodovka jako akciová společnost měla svou Nemocenskou pokladnu pro plzeňský závod, ale pro strojní cihelnu v Doudlevcích a pro továrnu na kaolínové a šamotové výrobky na Orlíku u Třemošné.

To i pro závodové zdravotnictví otevíralo nové možnosti . V samotném závodě už kolem r. 1912 existovala celá sít zdravotnických opatření pro zábranu úrazů a různě vybavených míst pro poskytování první pomoci při úrazech a náhlých onemocněních. Nebyly to žádné ambulance či ordinace. Obvykle to byly prý jen lékárničky s obvazovým materiálem a léky, které poskytoval závod. Pomoc poskytovali trochu vycvičení dělníci – samaritáni, zvaní ambulančníci. Taková střediska byla napojené na poměrně skromně vybavenou centrální ambulanci, tzv. Ústřední tovární ordinací .Ta byla umístěna před hlavní branou při tehdejším ředitelství závodu. V ní byla stálá služba jedné zdravotní sestry a na 6 pracovních hodin dopolední směny i jeden lékař. Později zde fungoval na celý úvazek. Jako závodní lékař prováděl zdravotní prohlídky, výcvik zmíněných samaritánů, kontrolu ústavních lékárniček a ambulancí, navrhoval protiepidemická opatření. Tuto ordinaci zřídila a z valné části vydržovala později Okresní nemocenská pojišťovna a Škodovka poskytovala pro ni jen prostory a zčásti přispívala na plat těchto dvou zaměstnanců. ONP spolupracovala v závodě i při boji proti Tbc.

Jako první závodní lékař zde pracoval pravděpodobně až Dr. Ludvík Lažanský (* 1865), tehdy už titulovaný jako šéflékař. Zastával i funkci místopředsedy závodního zdravotnictví. Víme o něm málo. Promoval r. 1893 na pražské německé univerzitě a po promoci před nástupem do Plzně pracoval jako praktický lékař ve Strakonicích. V r. 1912 vydal ve Vídni už jako místopředseda závodní nemocenské pokladny knihu „Ekonomické předepisování léků nemocenskými pokladnami =Die oekonomische Kassenärztliche Rezeptur “ pojednávající o tehdy známé maximální taxe na léky. Dalším pokladenským lékařem ve Škodovce v r. 1913 byl Dr. Soukup, v r. 1916 byl Obvodním a továrním lékařem Škodových závodů Dr. Jan Kadlec.a 1917 Dr. Tengler. Tento stav trval asi až do konce první světové války.

Nikdo nečekal, že by takový, na tehdejší dobu dostatečný rozsah závodního zdravotnictví , byl podroben velké havárii, jaká vznikla dne 25. května 1917 v 13.h. 45 minut . Tehdy došlo v muniční továrně tehdejších „ Skodawerke “ u Bolevce jen 6 km od Plzně k ohromnému výbuchu, který na místě zanechal 136 mrtvých, 170 pohřešovaných v troskách, 625 těžce raněných a 520 lehce raněných. Příčinou byla asi jiskra při plnění min, která vyhodila do vzduchu 5 – 6 tun třaskaviny dynamonu s celou továrnou. Bylo až k nevíře, co mohl zmoci Dr Lažanský a Dr Tengler i s nimi přispěchavší zdravotníci a samaritáni. Ošetřili 689 raněných na pomocných obvazištích na Orlíku a v hostinci Na Zavadilce. Úřední zpráva ovšem udala počet obětí jen na 13. Jeho Veličenstvo císař projevil nad tím hlubokou účast a Praha poslala do Bolevce 200 mužů „ sapérského “ praporu č. 8. aby odklízeli trosky, v nichž ještě zabíjely nevybuchlé miny na spáleništi, prohrabávaném dětmi. Nakonec zástupce císaře arcivévoda Karel Albrecht položil nejvyšším jménem věnec na společný hrob. Všichni byli rádi, že 350 m od centra neštěstí nevybuchlo dalších 350 metráků ekrazitu, které zde byly uskladněny. Málokdo ví, že se bolevecká zkáza přetrvává dodnes v díle „Krakatit “, v popisu jejího očitého svědka Karla Čapka. Ten jako vychovatel u hraběte Lažanského v Chyších u Žlutic sledoval tehdejší sloup dýmu a plameny z Bolevce přes vrcholek Vladaře.

Plzeňský závod si z katastrofy zprvu nevzal moc velké poučení, když vstupoval do svého svobodného státu jen s jedním lékařem navíc pro zdravotní péči o úředníky. Jeho jméno se nedochovalo, ale bylo známo, že honorář za jeho práci platil zčásti závod. Po vzniku ČSR podnik prodělal celkem úspěšný přechod na mírový program, aniž by se vzdal výroby zbraní. V období 1923-1938 za řízení závodu generálním ředitelem Karlem Loevensteinem však se už podnikové zdravotnictví měnilo. Se vznikem první republiky v oblasti sociálně-zdravotní však dochází ve Škodovce k několika zásadním změnám. V r. 1919 došlo ke sloučení dřívější Nemocenské pokladny Škodových závodů s Okresní nemocenskou pokladnou v Plzni. V r. 1921 vznikl Šimonkův podpůrnou fond napřed pro dělníky, pak i pro úředníky, a to pro neschopné práce pro pokročilý věk, neléčitelnou a dlouhou chorobu, po úraze, po neštěstí a pro pomoc pozůstalým.

Škodovka si za hlavní úkoly vytkla nejen rutinní zabezpečování ambulantní péče , ale i budování lůžkové péče pro boj s vleklými chorobami, zejména s tuberkulózou, chorobami pohybového ústrojí a pro specializovanou péči o ženy a děti. Proto byly postupně otevírány léčebny v r.1920 v Janově (pro tbc), v r. 1922 Konstantinových Lázních (pro nemoci revmatické a nervové), v r. 1924 ve Střelských Hošticích (pro rekonvalescenci žen a dětí).

Dnes se může zdát podivné, že vedle těchto stěžejních úkolů Škodovka spolu s ONP zahájila velký boj se svrabem. Ten se totiž rozšířil v Plzni už za války, zejména mezi nakomandovanými zaměstnanci Škodových závodů. Svrab tehdy nebylo možno léčit v přeplněné městské nemocnici a efektivně ani ambulantní léčbou v jedné místnosti dosavadní poradny. Spojeným úsilím vznikla tak v bývalých ubytovnách Škodovky poblíž invalidní školy už v r. 1920 plzeňská stanice pro léčení svrabu Hardyho metodou.

Sloučení nemocenských pokladen vedlo mimo jiné i k tomu, že v plzeňském závodním ambulatoriu byla zprvu otevřena poradna ONP pro tbc, která byla až v r. 1927 přenesena do nové budovy Okresní nemocenské pokladny v Plzni. V témž roce se začaly otevírat další lékařská ordinace v závodě, v nichž pak pracovali Dr Zahradník, Dr Halík a Dr Sieger (Siegler). Postupně až do doby okupace zde vznikly už tři ordinace ( ve staré budově hlavní brány, mimo závod u Karlovské brány a v ETD v Doudlevcích u hlavní brány). Během okupace se vybudovaly další lékařské ordinace ( v apretuře, u automatu I., v USM, u tobogánu a v Hofmanově ohradě). . Do nich přešli někteří plzeňští lékaři, jako Dr Černý (údajně německý lékař ), ale i nasazení lékaři z Prahy, mezi nimiž byl i Dr Špaček, přednosta experimentální patologie. Za posledního náletu amerických letadel byly prakticky zničeny všechny lékařské ordinace kromě chirurgické ambulance pod mostem.

Po válce se od r. 1945 budovalo v závodě dalších 6 lékařských středisek, v nichž pak pracovali Dr Kropáček, Dr Šrůtek, Dr Křenek, Dr Židlický, Dr Pirner a Dr. Kvasnička. Kromě toho zde byly dvě ordinace dentistů pro Dr Štilipa a Dr Krahulíka. V ETD pracoval Dr. Soběslavský.

Tuto éru škodováckého zdravotnictví zakončil vznik Závodního ústavu národního zdraví, jehož prvním ředitelem se stal Dr. Otto Řádek v r. 1952. Po něm tuto funkci zastávali Dr. František Chudáček, Dr Čestmír Bril, Dr. Josef Kropáček a Josef Krauz. Týž rok byla přeměněna textilní výrobna prádla MIA v Tylově ulici na škodováckou polikliniku.

Závodní nemocnice ZÚNZ ZVIL byla otevřena v bývalém sanatoriu Dr.Mulače ve Dvořákově ulici v r. 1952. Zprvu měla 70 lůžek pro oddělení chirurgické a gynekologicko-porodnické. Kromě toho jí bylo zapůjčeno v letech 1952 – 1957 jedno oddělení se 40 lůžky ve Fakultní nemocnici na interní klinice. V 1957 převzala škodovácká nemocnice 90 lůžek v budovách Volha a Labe v Letinech. Tam pracovali za vedení primáře Dr.J.Šrámka i sekundáři Dr. K.Mládek, Dr. V. Vášová, Dr.Vl. Vaverka, Dr Fric, Dr.J.Janková, Dr. E. Máchová. Přehled všech lékařů na odděleních nelze už zrekonstruovat pro množství přesunů lékařů na dlouhodobá školení ( Prom. lék. Zd. Šperlová, Dr. Krásný Boh., Dr. Fryčková, I. Dr.Fryček B., Dr. Chudík A., Dr Škarda M. Na oddělení v Konstantinových Lázních pracovali Prom. lékaři Kraus J., Kaše V. a Lepší V.

O Škodovi napsali:

pan Klostermann